Aparigraha nás učí nechat věci jít a být v přítomnosti tady a teď. Staré musí zemřít, aby se mohlo narodit nové. To je přirozený cyklus. Pokud se tomu bráníme a snažíme se lpět na zachování toho, co máme, bráníme přirozenému proudu. Stojí nás to mnoho úsilí a stejně nemáme šanci zvítězit, protože vše kolem nás je pomíjivé. Dokud toto nepřijmeme, nebudeme šťastní. Stále se budeme bát, že přijdeme o to, co máme rádi. Ruku v ruce s radostí a štěstím půjde i strach, že o to přijdeme.

V běžném životě nás tedy aparigraha vyzývá, abychom na ničem nelpěli, ať už jde o vztahy, pocity nebo materiální věci. Jak ale aparigrahu promítnout do naší praxe na podložce? Kolikrát jste řešili, jestli nějakou pozici zvládnete dokonale, jak při ní vypadáte, jak vám sluší nové oblečení? Kolikrát jste si řekli, že nemůžete cvičit, protože nemáte u sebe svoji podložku? Kolikrát vám záleželo na tom, aby vás ostatní lidé vnímali jako duchovního člověka? Toto vše a mnohé další je součástí našeho lpění, našeho bažení po věcech či uznání, jsou to jen další výkřiky našeho ega.

Aparigraha přináší svobodu, nechává věci volně plynout a přijímá to tak, jak to je. To člověku přináší vnitřní klid, vyrovnanost a štěstí.