Asi je to dobou a trendem v naší společnosti, co nás nutí být aktivní. Stále něco dělat a nestíhat. "Nemám čas" používáme až příliš často. Kdo čas má, je podezřelý. Také jsem se do téhle pasti chytla. A tak jsem začala odřezávat. Nejprve aktivity, kde jsem už tak aktivní zase nebyla, až po zásadnější projekty, jakým byla vlastní firma, kterou jsem čtyři roky piplala, aby byla životaschopná, a když se to podařilo, tak jsem ji odevzdala s tím, že se chci věnovat rodině.

Jenže to začalo nanovo: potřeby všech dětí, manžela, péče o dům, zahradu,... Je pravda, že trochu nesměle jsem si začala ukrajovat i více času pro sebe, většinu času ale převládal kolotoč, kdy člověk běhá od jednoho k druhému a neumí se zastavit. A právě to zastavení jsem se začala učit. To, co dělám, mě naplňuje. Nechtěla bych to jinak. Své místo jsem si pro současnou dobu našla, tak proč nejsem v klidu a pohodě? To, co jsem tušila a co se mi začalo odkrývat, jednoduše a výstižně pojmenovala Joan Borysenko ve své knize Cesta ženy k Bohu. Je to převládání dělání nad bytím. Dělám to, co chci, ale pouze dělám, neprožívám. Když si hraju s dětmi, přemýšlím, co uvařím k obědu. Když vařím, přemýšlím nad další akcí. Když už se mi zadaří sednout si a dát si čaj, hlava zase jede, jsem v budoucnosti, místo toho, abych si vychutnala klid, který mám.

Ve chvíli, kdy si tohle uvědomíme, a začneme plně prožívat přítomnost, stane se svět a život daleko barevnějším. A přitom to není zase tak těžké. Jen si to stále připomínat. Jsem tady a teď. Člověk pak nasává všemi smysli. A pokud mysl zase někam uteče, a to ona dělá ráda, tak se opět vrátím zpátky. Bez výčitek, bez nátlaku, do své barevné, voňavé a hebké přítomnosti. Je to taková permanentní meditace, vnímání přítomného okamžiku se vším všudy.

Věci beru více tak, jak jsou, místo abych snila o "lepší" budoucnosti. Když jsem chtěla relaxovat nad čajem, tak jsem se snažila všechno splnit, děti uspat nebo zabavit, a pak měla přijít ta vytoužená chvíle. Jenže ona dost často nepřišla. Teď vím, že relaxaci s čajem si můžu dát i s dětmi, jen má jiný charakter ;-).

Člověk je pomalejší, ale navenek funguje stále stejně. Tedy stejně vlastně ne. Stíhám stejně věcí, jenom jsem ve větším klidu, pohodě a šťastná. A o to tady šlo :-).