Možná právě v tom důsledném vyžadování, abychom poděkovali, kterému jsme byli jako děti vystavovány, nastala ta chyba, kdy se z toho stalo jen povinné slůvko, za kterým chybí emoce vděčnosti. Děkujeme, ale vděční nejsme. Věci, které máme, bereme jako samozřejmost. Zaměřujeme se ve své neustálé nenasytnosti jen na to, co nemáme, co nám chybí nebo nefunguje, jak bychom si přáli. Chceme stále víc a lépe.
A to je jeden z hlavních důvodů, proč nenacházíme štěstí. Stále se za něčím honíme. Díváme se do budoucnosti s očekáváním lepšího života nebo se patláme v minulosti a řešíme, co mohlo být jinak a lépe. Věčná nespokojenost. Rada, jak z toho ven je prostá:
Egu se to nebude líbit a bude se bránit. Ale to už je jeho povaha. Zkuste každý den poděkovat za něco z toho, co máte. Vždycky se dá něco najít. Buďte vděční za lásku partnera, za svoje děti, za to, že žijete v míru, že netrpíte hladem a zimou, že máte možnost se rozvíjet a růst, za své rodiče, kteří řadě z vás dali mnoho, minimálně vám však dali život. Je toho spousta, za co můžeme cítit vděčnost.
Pokud budeme pěstovat vděčnost, začne se z našeho života vytrácet smutek, zlost a veškeré negativní emoce. Budeme vidět to dobré a ty věci, které nejsou k našemu prospěchu, začneme vnímat jako něco, co tu prostě je, co nám ukazuje dualitu bytí a co nám pomáhá růst. Přestane nás to ale trápit.
Zkuste v životě vědomě děkovat a každý večer před spaním, ráno, když se probudíte, po vaší pravidelné meditaci, nebo jak každému z vás vyhovuje, si uvědomte to, za co můžete být vděční. Síla vděčnosti je nesmírná a pomáhá nám vyléčit naše zranění. Dává naší duši klid a mír.
