Mnohým pomohla vystoupit z křečkova kolečka aktuální situace kolem koronaviru. Řada lidí v současné situaci opravdu nemá co dělat. Je to určitým způsobem dar, ale zároveň i velká výzva, protože pro mnoho z nich to znamená velkou finanční tíseň. Co se ale ukazuje, velkým problémem je i skutečnost, že najednou vlastně nemáme co dělat, nebo to nevíme. Náš život definovala nějaká práce a ta najednou není. Co teď? To prázdno je pro řadu lidí velmi stresující, protože prostě neumí být jen sami se sebou a hlavně sami sebou.
Je to pocit, který dobře znají například ženy na mateřské dovolené nebo lidé, kteří odešli do důchodu. Pocit, že najednou nejsem k ničemu, že mě nikdo nepotřebuje. A tak se ten velmi cenný čas, kdy máme malinké děti, nebo doba, pro kterou celý život pracujeme a těšíme se, jak si potom ten důchod užijeme, promění v období frustrace, nespokojenosti a nízkého sebevědomí. (Tím nechci naznačit, že ženy na mateřské nic nedělají, právě naopak. Problém ale je, že mateřství a péče o děti se tak nějak nepočítá...)
Ten silný pocit, že musíme stále něco dělat, je bič, který jsme si na sebe sami upletli. V zájmu růstu ekonomiky a blahobytu je jasně dané, že všeho musí být víc, víc a víc. Kdo nic nedělá nebo dělá málo, tak se fláká a je líný. Kdo pracuje hodně, tak je hoden uznání. Když se podíváme do jiných kultur, je určité lelkování naprostým standardem, ovšem životní úroveň je jiná, než na jakou jsme zvyklí. Otázkou tedy je, jestli chceme blahobyt i za tak vysokou cenu, jakou jsou psychické a zdravotní problémy. Možná by nám mohlo stačit méně a díky tomu bychom mohli zdravě střídat čas práce a "čas nic-nedělání".
Jeden rybář vyrazil na moře chytat ryby ve chvíli, kdy ostatní rybáři již byli s úlovkem doma. Seděl na své loďce, slunil se, a když zabrala ryba, vytáhl ji. Jeho soused to den co den pozoroval. Jednou mu to nedalo a zeptal se ho, proč nevyráží s ostatními rybáři hned po rozednění, ulovil by tak více ryb.
"Dopoledne chytnu dost ryb, aby se moje rodina najedla," odpověděl rybář.
Na to mu soused odvětil: " Ryby, co ti zbydou, můžeš prodat. Pak by sis koupil větší loď a chytal ještě více ryb. Postupně by sis vydělal tolik peněz, že bys nemusel nic dělat. Celý den bys seděl a rozjímal."
"Ale vždyť to dělám už dnes...."
A tak stejně jako se příroda ukládá k zimnímu spánku, stejně jako jsme přes den bdělí a v noci odpočíváme, tak by se měl střídat čas aktivity a nic-nedělání, čas, kdy tvoříme a děláme, a čas, kdy prostě jenom jsme. Protože právě ten čas nic-nedělání nás vede k sobě samým a my tak zjistíme, jestli žijeme to, co opravdu chceme nebo to, co si myslíme, že bychom měli chtít. Možná i nám stačí jen těch pár ryb k obědu.
