Někdy jsem na sebe opravdu zlá a neúnavně se porovnávám s ostatními lidmi bez ohledu na to, kolikrát jsem četla nebo slyšela o tom, jak dobrá nebo milá jsem. Téměř denně hledám důkaz toho, že jsem nikdo, že si nezasloužím být milována nebo že nežiju naplno.
Obecně v naší společnosti existuje velký tlak na „vyrovnanost". Máme pocit, jako kdyby s námi bylo něco v nepořádku, pokud jsme v určitém věku stále single, pokud nevyděláváme určitou částku peněz, pokud nemáme hodně přátel, nebo pokud nevypadáme či nejednáme určitým „standardním" způsobem. A tak mohu pokračovat do nekonečna.
Někdy uprostřed veškerého tlaku, zdá se, ale zcela zapomínáme na všechny ty jedinečné vlastnosti, které máme.
Někdy uvíznu ve své hlavě a nechám svého vnitřního kritika, aby kompletně rozcupoval mou sebeúctu, dokud se nezačnu nesnášet tak moc, že nemůžu dělat nic jiného než jíst zmrzlinu, dívat se na televizi a spát.
Druhý den, zatím co se ubíjím dalšími výčitkami, čtu komentář od jednoho z čtenářů mého blogu, který mi říká, že díky jednomu mému příspěvku přežil. Doslova.
Takovou zpětnou vazbu dostávám poměrně často, vždy mi otevře oči a ukáže, jak moc jsem pro okolí důležitá, bez ohledu na mého vehementního vnitřního kritika.
Tyto komentáře mi taky pomáhají uvědomit si, že spoustu věcí nestojí za to řešit – jestli v prádle vypadáme jako modelky Victoria's Secret nebo zda bychom se neměli přestat usmívat, když nemáme dokonale vybělené zuby atd.
V poslední době jsem se více snažila zabránit tomu, abych sklouzávala k podceňování a sebe kritizování. Občas tam sice myšlenky zabřednou, ale je to v pořádku, protože jsem jen člověk.
Tady je pár věcí, na které se snažím myslet, když se ozve můj vnitřní kritik:
Všichni se s někým porovnáváme.
Když na ostatní lidi budeme pohlížet se soucitem a porozuměním spíše než s odsouzením a žárlivostí, uvidíme je takové, jaké opravdu jsou – lidské bytosti – krásně nedokonalé lidské bytosti, které procházejí stejnými problémy, jako my všichni.
"Nevěřte všemu, co si myslíte." Tento citát zcela změnil způsob, jakým reaguju na to, když mou myslí prochází kruté a ponižující myšlenky. Myšlenky jsou jen myšlenky a věnovat se těm negativním je zbytečné, nezdravé a vyčerpávající.
Tato myšlenka je inspirována jedním z mých oblíbených citátů od Jona Kabat - Zinna: "Dokud nepřestanete dýchat, jste v pořádku spíše než v nepořádku."
Jako někomu, kdo má někdy tendenci se soustředit na své nedostatky, mi pomáhá si uvědomit, že existuje spousta věcí, které mám na sobě ráda - že jsem naživu a dýchám a jsem schopna vydat se novou cestou, kdykoliv se rozhodnu.
Zjistila jsem, že je velmi obtížné přijmout lásku a pochopení od druhých, když se hněvám, stydím, mám úzkosti nebo deprese. Ale přijetím této myšlenky jsem si uvědomila, že láska je vlastně největším darem, který v takové době můžu dostat.
Jedna věc, kterou jsem se dozvěděla o dělání změn, je to, že nemůžeme být zcela spokojeni s tím, kam směřujeme, dokud nepřijmeme a neoceníme to, kde jsme.
Smiřme se s tím, kde jsme, a naše cesta k něčemu novému bude mnohem klidnější, obohacující a uspokojující.
Jednou z největších příčin sebe nesnášenlivosti je potřeba "dostat to pravé." Usilujeme o dokonalost a úspěch, a když zaostáváme, cítíme se bezcenní. Co si ale neuvědomujeme je to, že snaha o úspěch a vůle jsou úspěchem bez ohledu na to, kolikrát jsme pochybili.
Místo toho, abychom si nadávali a klopýtali zpátky, se poplácejme po zádech za snahu, pokrok a to, kam až jsme došli.
Vím, že to zní skoro nechutně jednoduše, ale jediný způsob, jak dosáhnout sebe lásky je milovat sebe samé, bez ohledu na to, kdo jsme a kde se nacházíme, a i když víme , že se chceme změnit...
Přeloženo z: http://www.trulymind.com/7-things-to-remember-when-you-think-youre-not-good-enough-2/
Autor: Madison Sonnier
