Svět je jaký je. Může být krásný a může být špatný a zlý. Nejen, že ho každý z nás vnímáme jinak. Dokonce i my sami ho jednou vidíme tak a druhý den jinak. Odpověď na otázku proč to tak je, je vlastně velmi jednoduchá. Jak pravil svámí Satchidananda, naše vnímání světa není nic jiného než naše vlastní projekce.

Když prší, můžeme déšť vnímat jako něco špatného, co zabraňuje sluníčku svítit, nebo ho můžeme brát jako požehnání pro zemi a rostliny a jako očistný proces.

Pokud nám někdo ublíží, můžeme ze sebe udělat oběť a šířit bídu a zlobu, nebo můžeme celou situaci vzít jako zprávu pro nás, možnost se posunout dále, příležitost stát se silnějšími. Rozhodnutí jak ke světu a k tomu, co k nám přichází, přistupujeme, je jenom na nás.

Není to o tom nasadit si růžové brýle a tvářit se, že všechno a všichni jsou naprosto skvělí. Dříve nebo později nás tato přetvářka stejně dožene. Podstata spočívá v uvědomění si, že existuje vždy více úhlů pohledu.