„Moudrý člověk si vytvoří své nebe kdekoliv, stejně jako si hlupák tvoří své peklo." Buddhistický koncept nebe a pekla je zcela odlišný od náboženských konceptů.
V buddhistické filozofii nejsou nebe a peklo vnímány jako trvalé. Každá bytost má vždy šanci na rozvoj a nápravu své mizerné situace i naopak.
Buddhovo učení ukazuje, že nebe a peklo nejsou místem, kam se dostaneme po tomto životě, ale že jsou jeho každodenní součástí. „Peklo" je v Buddhismu chápáno jako synonymum pro bolestné zkušenosti – ať už fyzické či psychické.
Dále se říká, že není silnějšího ohně než vzteku, hněvu, chtíče, chamtivosti a ignorance. Tyto emoce lze přirovnat k pekelnému ohni, kterým si z vlastních životů tvoříme peklo.
Podle Buddhy existuje jedenáct typů fyzických a mentálních pekelných ohňů. Jsou to: hvěv, chtíč, nevědomost, obavy, bědování, smutek, mentální úpadek, fyzická bolest, migrény – psychická bolest, melancholie a smutek.
Pokud tyto stavy ve vašem životě převládají, zažíváte „peklo", ať už se fyzicky nacházíte kdekoliv. Pokud ve vašem životě převládá spokojenost a radost, zažíváte „ráj".
Lidská inkarnace je dle Buddhismu výjimečná v tom, že přináší žážitky obou charakterů – jak bolestné tak šťastné. A právě tato duální zkušenost nám umožňuje poznat pravou skutečnost existence. Nicméně existují inkarnace, kde zkušenosti jednoho či druhého charakteru převažují – méně šťastná a více šťastná zrození. To konec konců vidíme denně všude kolem sebe.
Buddhismus se opírá o koncept znovuzrození po smrti (nikoliv reinkarnaci, to je koncept spíše Hinduistický). K znovuzrození, spojení našeho kontinuálního vědomí (nāma), s dalším fyzickým tělem (rūpa), dochází na základě podmíněnosti stavem našeho vědomí v momentě smrti. Jinými slovy se dá říci, že stav našeho vědomí kontinuálně pokračuje v dalším zrození.
Pokud naše vědomí v čase těsně před a při fyzické smrti zažívá pekelné stavy jako hněv, vztek, obavy, bědování, strach, tak tyto stavy budou těmi dominantními v dalším zrození. Kontinuální vědomí je v době bez těla podmíněně přitahováno podobnou energií, což vyústí ve spojení se s fyzickým tělem, které se rodí do daného prostředí. Na energetické úrovni dochází ke znovuzrození při spojení vajíčka a spermie – energie tohoto velkého třesku přitáhne nehmotné vědomí podobné vibrace.
Zrození na základě posledních myšlenek může na první pohled vypadat jako pověra, opak je však pravdou. Pokud bytost celý život zakouší hněv, vztek, smutek či závist, těžko to v posledních momentech života změní. Zvyk je totiž železná košile.
A právě toto je „karma". Naše myšlenky, naše řeč a naše činy tvoří náš budoucí život – ať už v tomto či příštím zrození. „Karma" vyjadřuje podmíněnost naší budoucí existence současnými činy. „Naše karma jsou naše současné činy". Kontinuální proces zrozování pokračuje do nekonečna, dokud nedojde k vyčerpání karmické podmíněnosti vědomí.
K tomu dochází při získání správného náhledu na veškerou existenci. Tím je neotřesitelné pochopení a trvalé zření tří základních charakteristik všech jevů - nejá, pomíjivosti a neuspokojivosti.
V tomto stavu vědomí bytost nezažívá žádné „pekelné" stavy, které jsou vesměs spojeny s minulostí a budoucností. Vědomí je v naprosté přítomnosti, v čirém zakoušení fenoménů a jejich tří základních charakteristik. Tento stav vědomí je nazýván Nibbana.
Buddhovo učení poskytuje přesný návod jak naše vědomí k Nibbaně směřovat. Jedná se o osmidílnou ušlechtilou stezku (arija atthangika magga), která definuje správné pochopení, záměr, řeč, chování, živobytí, snažení, bdělost a soustředění.
Buddhisté tedy neskončí v trvalém ráji či pekle dle svých dobrých skutků či hříchů. Vědí totiž, že svým současnými životem (myšlenkami, řečí a činy) definují svoji budoucí existenci. Proto následují osmidílnou ušlechtilou stezku, aby jejich budoucí život byl co nejméně bolestný a co nejvíce radostný. Proto praktikují mentální cvičení – meditaci, která vědomí ukotvuje v čiré přítomnosti a přináší tak pochopení tří základních charakteristik všech jevů.
